Poporodní deprese není jen diagnóza, ale volání o vztah

V roce 1998 publikovala britská socioložka Natasha S. Mauthner článek, který byl na svou dobu překvapivě odvážný. Nesoustředil se pouze na hormony, neurotransmitery či individuální "zranitelnosti". Díval se na poporodní depresi jako na vztahový, sociální a kulturní fenomén. Jako na něco, co nelze pochopit odděleně od vztahů, očekávání a tlaku, pod kterým jako ženy žijeme.

A i když je tento text starý více než dvacet let, jeho závěry jsou až mrazivě aktuální. V mnohém přesně popisují to, čím jsem si sama prošla, s čím se setkávám v praxi  u klientek, a co slýchám od kamarádek a známých. 

U žen, které přicházejí s poporodními potížemi, znovu a znovu vidím stejná témata, jaká Mauthner zachytila už tehdy.

Problém není v ženách, ale v kontextu, který nás obklopuje

Když se mluví o poporodní depresi, pozornost se často rychle stočí k ženě samotné. K jejím hormonálním změnám, "zranitelnosti", psychice nebo stresové reakci. Jenže ženy, s nimiž Mauthner mluvila, opakovaně popisovaly něco jiného: vnitřní konflikt mezi tím, co skutečně cítí, a tím, co si myslí, že by cítit měly.

Tyto konflikty navíc nebyly individuálním selháním. Vznikaly z ideálů "dobré matky", z tlaku na dokonalost, z izolace, z nedostatku reálné podpory, z rigidních představ o tom, jak má mateřství vypadat, i ze strachu přiznat si "je toho na mě moc". A přesně to vidím i dnes. I když diagnóza sedí, tak mnohem častěji jde o střet mezi ženou a okolním světem, ne o "chybu" v ní.

Tři nejčastější konflikty, které ženy po porodu trápí

Mauthner identifikovala tři typy vnitřních konfliktů, které se u žen objevují nejčastěji.

Prvním je konflikt kolem toho, jak má vypadat "dobrá matka". Mnohé z nás vstupují do mateřství s představou, že budeme neustále naplněné láskou, že musíme kojit, zvládat věci s trpělivostí a být vděčné. Když se pak realita liší, a to je pouze otázka času, když nás přepadne vztek, odpor, únava nebo touha po vlastním prostoru, přichází stud, vina a pocity selhání.  Často nemáme prostor říct, že je toho na nás příliš. Místo toho mlčíme, a snažíme se na sobě pracovat abychom byly "lepší". 

Druhým konfliktem je napětí mezi tím, jaké  máme pocity, a jaké si myslíme, že mít můžeme. Mnoho z nás je přesvědčeno, že správná matka nemůže být smutná nebo vyčerpaná. Když ale tyto pocity přijdou, reagujeme sebeobviňováním a strachem, že jsme "špatné".

Třetím konfliktem je rozpor mezi našimi potřebami a očekáváními okolí. Často přesně víme, že nutně potřebujeme pomoc, pauzu nebo spánek. Jenže narazíme na postoje typu "měla bys to zvládat" nebo "je to přece přirozené". A když narazíme, tak se nejčastěji stáhneme, mlčíme a vnitřně trpíme výčitkami, že nejsme dost. 

Ticho, stud a izolace: tři tichá zranění mateřství

Mauthner ukazuje, že ženy v její studii nebyly depresivní proto, že s nimi bylo něco špatně, ale proto, že neměly bezpečný prostor říct nahlas, jak se mají. Bály se požádat o pomoc. Nechtěly nikoho "zatěžovat". Měly obavu, že pokud promluví, budou označené za špatné matky. A netušily, že podobně to prožívají i jiné ženy kolem nich.

Zatímco některé kultury mají poporodní podporu zabudovanou do společenských struktur, v naší kultuře je mnohem silnější tendence hodnotit, porovnávat a izolovat.

A právě to přesně vidím v terapii:  trpíme mnohem méně proto, že bychom  byly psychicky "slabé", a mnohem více proto, že nemáme s kým být slabé.

Proč je to aktuální i dnes?

Když čtu Mauthner z roku 1998, působí to, jako by psala o současných ženách. Naše realita mateřství se totiž navzdory technologickému pokroku nijak zásadně nezměnila. Dnes sice máme myčky, sušičky, přebalovací pulty, nekonečné zdroje informací i inspirací na každém kroku. Ale nemáme něco mnohem zásadnějšího  a to je dostupná komunita, bezpečné vztahy, reálná, praktická podporu, úleva od výkonu a prostor říct "už nemůžu".

Osamělost nás žen na mateřské je možná ještě větší než dřív a tlak na dokonalost zesiluje. To, co Mauthner popsala před 27 lety, dnes pouze dostalo nové kulisy: instagramové návody na kojení, spánek podle influencerů a neustálý pocit, že "ostatní to dávají".

Co z toho plyne pro nás všechny

Poporodní potíže nejsou individuální selhání. Jsou vztahové. Ženy netrpí proto, že jsou "příliš citlivé" nebo "nezvládají", ale proto, že žijí v prostředí, které na ně klade neudržitelný tlak.

To, co potřebujeme měnit, nejsme my samotné, ale kontext. Potřebujeme méně rad a více podpory. Méně hodnocení a více validace. Méně "musíš" a více "můžeš, jsem tady".

A hlavně více prostoru, i veřejného, kde lze mluvit nahlas. Protože stud vzniká v tichu osamotě, a léčí se, když jej přerušíme. Často je velmi podpůrné, když žena slyšíme:  "To, co prožíváš, znám taky...".

Tento přístup k poporodní depresi nabízí mnohem širší a hlubší porozumění, než na jaké jsme u nás často zvyklí. Namísto toho, aby ženu automaticky stavěl do role "nositelky problému", se dívá na celé prostředí, ve kterém žijeme. Všímá si vztahů, podpory, kulturních očekávání, tlaku na výkon a izolace, která nás obklopuje.

Je nesmírně důležité poporodní potíže nepatologizovat tam, kde nejde o patologii, ale o přirozenou reakci na neudržitelné podmínky. Mnohé ženy po porodu neprožívají depresi proto, že by bylo něco "špatně" s nimi, ale proto, že svět kolem nás není na období po porodu vůbec podpůrně nastavený.