Milujeme své děti, ale nemilujeme mateřství

Nepochybuju o tom, že milujete své děti.  Ale už pochybuju o tom, že milujete mateřství se vším, co nese. A takto to může být. A znám to. 

Ale to, že mateřství mnohdy nemilujeme, se nám přiznává těžko. Jako by už jen vyslovení té věty znamenalo, že selháváme.  Že nejsme dost vděčné. Že něco děláme špatně.

Jenže mezi láskou k dětem a prožíváním mateřství není jasné rovnítko. Láska k dětem je jiná kvalita. Něco, co se třeba ani nedá vyjádřit slovy.  Mateřství je každodenní zkušenost. Tělesná, emoční, vyčerpávající, proměnlivá. A někdy prostě děsně těžká.

Když se stáváme mámou, nemění se jenom náš denní režim. Mění se naše tělo, prožitky, vztahy, identita. A zároveň žijeme v kultuře, která od nás čeká, že to celé budeme milovat. Že budeme naplněné, klidné, vděčné a nadšené. Že se v tom "najdeme" a budeme už jen zářit do všech stran. 

Jenže realita je jiná.
Můžeme své děti milovat celým srdcem  a taky se zároveň cítit přetížené, ztracené, prázdné nebo otrávené. Můžeme cítit něhu i chuť utéct. Radost i hlubokou únavu. Tyhle protiklady se vůbec nevylučují. Prostě patří k sobě. Život není černobílý. 

Ráno. Dítko pláče ještě dřív, než otevřeme oči. Tělo nás bolí, hlava je zpomalená, jsme jako praštené, protože jsme se nevyspaly. Dlouho na rezervy. V kuchyni studená káva, nepořádek, hračky na zemi a  hlas v hlavě: měla bych být vděčná. 

Odpoledne na hřišti.
Díváme se, jak naše dítě běží k houpačce. Cítíme lásku, pýchu, něhu a někde pod tím je možná i zvláštní prázdno. Všechno je vlastně v pořádku. A přesto bychom si přály aby nás na chvíli nikdo nepotřeboval a nemluvil na nás.  Jen tak zmizet. Aspoň na chvilku. Nehledě na to, že bytí na hřišti nás nemusí vůbec bavit. 

Večer. Dítko konečně spí. Kolem je ticho a přichází úleva. Možná i vina, že nám to ticho dělá taaak dobře, až jsme samy překvapené.  Nikomu bychom to neprozradily. Ale právě tohle je ta část mateřství, o které se moc nemluví a živí mnohé mýty. Že někdy prostě potřebujeme, aby na nás nikdo nemluvila už o nás nic nechtěl.  

Když nemiluje úplně všechno, co mateřství obnáší a přináší,  neznamená to, že nemilujeme své děti. A že jsme špatné mámy.
Znamená to, že jsme přetížené. Že náš nervový systém jede v režimu přežití. Že potřebujeme oporu, spánek, praktickou pomoc, sdílení. Ne další rady a návody, jak být lepší máma. A řekněme si upřímně, že toho všeho spánku, pochopení a parktické pomoci se nám v mateřství moc nedostává. Rozhodně bychom snesly více. 

Možná bychom si to mohly začít říkat častěji, nahlas a bez studu: Miluju své děti. A učím se žít v mateřství, které není vždy milováníhodné.