Když jsme na mateřské samy: co s námi dělá sociální izolace

Mateřství může být velký paradox. Jsme obklopené dětmi, zvuky, doteky a přesto se můžeme cítit strašně samy. Tenhle typ osamělosti je takový tichý a těžko se o něm mluví. Mnohdy se ho snažíme přetrpět. Je zásadní rozdíl být sama bez dětí a být sama s malými dětmi. 

Jsme lidé a naše nervová soustava je navržená pro kontakt. Potřebujeme bezpečné vztahy, abychom se mohly cítit dobře, regulovat se – uklidnit, dýchat, trávit, spát, tvořit. Když jsme s lidmi, kterým důvěřujeme,  cítíme se v bezpečí a tím pádem se můžeme uvolnit.

Jenže na mateřské jsme často dlouhé hodiny nebo i dny bez kontaktu s dalšími dospělými, které máme rády a je nám s nimi dobře.  Mluvíme na miminko, které neodpovídá. Partner se vrací večer, někdy taky už dost na pokraji sil. Kamarádky pracují. A náš mozek to čte jako ztrátu smečky. Bez pravidelných signálů přítomnosti druhých lidí se začneme pomalu stahovat z kontaktu. Nejdřív do úzkosti, později do otupění. Z úzkosti do zamrznutí. 

Když jsme dlouho samy, tělo ztrácí signály bezpečí. Přepíná se do režimu přežití: nejdřív napětí a podráždění (křičíme, jsme podrážděné a vzteklé), a pak zamrznutí (únava, nezájem, je mi to jedno..). To je stev, kdy cítíme: ˇ"Už nemůžu. Nic mě netěší. Jsem tu na autopilota." Není to naše slabost, ale neurobiologická reakce na nedostatek podpůrných vztahů. 

Co tedy opravdu potřebujeme? 

Ne víc hraček, kurzů nebo rad. Ale spojení. Pohled kamarádky, která rozumí. Sdílení bez hodnocení, kritiky a rad. Kontakt, který říká: "Vidím tě, nejsi v tom sama..chápu..."

I krátký rozhovor, objetí nebo smích s někým, kdo je nám blízký, dokáže znovu navodit tolik potřebný pocit bezpečí. I kdyby jen o malinký kousek. I ten se počítá. 

A i když se může zdát, že nám pomůže další online kurz, kniha nebo webinář, největší uzdravení často přináší živé vztahy.
Budování spojení – s kamarádkami, sousedkami, jinými mámami – nás skutečně zdrojuje. Když jsme v kontaktu a nejsme samy, tělo se reguluje přirozeněji. A z toho klidnějšího, laskavějšího místa pak dokážeme reagovat jinak, k dětem, k partnerovi i k sobě.

Zároveň je přirozené, že nechceme být v kontaktu s každým. Potřebujeme bezpečné a podpůrné vztahy, ne hodnocení, ne nevyžádané rady. Pokud se s někým necítíme dobře, je v pořádku vztah neudržovat. Naše tělo to většinou pozná dřív než mysl. Všimněte si, jak se skutečně cítíte v přítomnosti daného člověka.
Někdy trvá déle, než najdeme ty, s nimiž je nám dobře. Ale stojí to za to. Právě tyto vztahy jsou lékem na osamělost.

Co může udělat okolí

• Nesoudit, ale vidět. Místo vět "užívej si to" nebo "aspoň jsi doma", pomáhá prosté "to musí být někdy těžké".

• Nabídnout přítomnost, ne řešení. Pomoci s dítětem, přinést polévku, posedět na kávě.

• Mluvit o tom nahlas. Osamělost v mateřství není individuální selhání, ale systémový problém.

• Budovat malou vesnici. Sdílené hlídání, skupiny pro mámy, otevřená hřiště, sousedská solidarita – cokoliv, co obnovuje kontakt.

Má to i společenský rozměr. Naše kultura oslavuje soběstačnost. Ale člověk je stvořený pro spolu-bytí. A pro mámy to platí mnohem více. 

Když je péče o dítě přenechaná pouze na nás za zavřenými dveřmi, začneme dříve nebo později  trpět.

Sociální izolace není jen nepříjemná. Je to velký biologický stresor, který naše tělo vnímá stejně jako nedostatek jídla nebo spánku. Jako zásadní ohrožení. Není to jen něco, nad čím se dá mávnout rukou. 

Proto potřebujeme nejen odpočívat, ale i někam patřit. Tak jako jsme dříve patřily někam v rámci práce. 
A možná právě to je největší úkol současného mateřství – znovu si dovolit být spolu.