Když chceme jen chvilku klidu: proč nás mateřství tak zaskočí 

Asi jste si to taky představovala jinak. Že budete klidnější, trpělivější. Že když se připravíte, přečtete si ty správné knihy a naposloucháte kurzy a budete dělat věci "vědomě", všechno půjde.

A pak přišla realita.

Najednou jsme zaskočené tím, co všechno mateřství přineslo, protože takhle jsme to nečekaly. Únava, podrážděnost, vnitřní chaos, a mnohdy i zlost. A někdy i zoufalý pocit: "Já už to takhle dál nedám."
V tu chvíli začneme hledat návody. Na spánek, na klid, na vztah, na sebe. Něco, co to rychle spraví. Co jednou provždy přinese úlevu.

Ale žádný univerzální návod neexistuje. Ne proto, že bychom něco dělaly špatně, ale proto, že mateřství není problém, který se dá "vyřešit". Je to živý proces. Neustálé přizpůsobování se, za pochodu,  objevování nových vrstev a to často  ve stavu vyčerpání.

Naše tělo i nervový systém se mění. Z pohledu polyvagální teorie, kterou mám moc ráda, není vyčerpání jen únava. Je to signál nervového systému, který volá po bezpečí.
Když jsme dlouho pod tlakem, ve stavu neustálé pohotovosti (péče, hluk, přerušování, očekávání, že budeme zvládat všechno), tělo začne stahovat energii dovnitř. Brání se. Přepne do úsporného režimu, do stavu přežití.

A v tom přežití chceme návody. Protože mozek, který se cítí ohrožený, nechce filosofovat. Chce jistotu a  jednoduchý zaručený plán.
"Řekněte mi, co mám dělat, aby to přestalo bolet."

Ano, bylo by snazší, kdyby mateřství byla úloha s jasným řešením a návodem. Jenže není. Je to soužití, je to proces, je to život sám. A i když to zní tvrdě, žádná rychlá úleva nevydrží. 

Co pomáhá, když není síla

Nepotřebujeme složitý rituál, ani další online kurz. Potřebujete malý kontakt se sebou, který se dá udělat i uprostřed chaosu a k němu se opakovaně a zase a znovu vracet.

• Zastavme se na jeden nádech. Ne hluboký, ne dokonalý. Prostě jeden vědomý nádech. Vnímejme, že vzduch vstupuje a zase odchází. Malé zastaveni, nic víc. Ne, nevyřeší to nevyspání z toho, ze dítku rostou zuby, neni to zázračná spása, je to způsob, jak se cítit.

• Zeptejme se: "Jak je mi právě teď?" Bez hodnocení. Třeba je odpověď "mizerně". Dobře, tak to teď je. A co bych potřebovala? Jaké jsou možnosti? Ne, aby se vše vyřešilo, protože, to je iluze, aby proto, abyste se o sebe mohla postarat. I kdyby jen na 10%, pokud to teď okolnosti takto umožňují.

• Dotkněme se těla. Ruce na hrudi nebo na tváři. Někdy pomůže přiložit dlaň na hrudník a chvíli jen vnímat teplo a to že nám tluče srdce. 

• Pomalý pohyb. Krátké protažení, kolébání, kroky po pokoji. Když se tělo hýbe, náš nervový systém se může uvolňovat.

• Zdroje. Co nás v posledních dnech aspoň na chvíli utišilo? Co nebyla zátěž ? Hudba, sprcha, sms od kamarádky, objednané oblíbené jídlo, mávnutí rukou nad neumytými okny, potravinové doplňky, které nám dodávají živiny? Hledejme naše drobné kotvy.

Když se nám zdá, že selháváme

Ne, nejsme rozbité. Jsme jen mnohdy v zápřahu a přetížení.  Mateřství je obrovská změna, biologická, psychická i vztahová. Naše tělo dělá přesně to, co má, snaží se nás chránit. Jenom mu většinou chybí prostor k regeneraci, protože svět kolem předpokládá, že máma bude fungovat bez přestávky.

Zkusme proto přestat hledat zázračné řešení a začít hledat ztišení. Ne dokonalé mateřství, ale pocit dostatečné bezpečnosti, ze kterého se dá znovu ráno udělat první krok. 

Možná právě teď

• potřebujete přestat hledat odpovědi a jen si položit hlavu na polštář,

• nebo si říct nahlas: "Tohle je fakt náročný. Uff".

• nebo si dovolit chvíli jen koukat do nikam 

To všechno jsou možnosti, jak může vypadat sebepéče.
A možná právě tím, že se k sobě obrátíme s menší přísností, se může začít něco pomalu hojit.

Mateřství nás často zaskočí, protože nás nutí zpomalit v kultuře, která hodně kouká na výkon. Neexistuje žádná zkratka, jak tím projít jen v zenu a s lehkostí. Přesto stojí za to hledat, co potřebujeme my, i když to prostě trvá...